Hollow Knight: Silksong (PC)

 

Metacritic

Neskutečně dlouho očekávané pokračování hry Hollow Knight z roku 2017, které jsem přímo napálil 10/10. Jak to dopadlo?

Hra se nemá za co stydět. Přináší spoustu nového, ale také spoustu stejného, něco frustrujícího a něco geniálního. Obecně bych mohl říct, že hra má více „duše“. V rámci příběhu, světa, vizuálu a hlavní postavy, tak je vše vyšperkované do obrovských i jemných detailů. Díky tomu, že hlavní postava mluví, tak je možné jít více do hloubky s interakcemi u postav. Navíc v průběhu hry hráč získá možnost hrát hudbu (vybrnkávat melodii na svou zbraň pomocí struny z hedvábí), a díky tomu celý svět získá úplně jiný rozměr. Kromě jasných momentů kvůli příběhu (vstupování do vzpomínek atd) nebo třeba získání Architect Melody!, tak hráč může hrát kdykoliv a u kohokoliv, a ta postavička se pozastaví, začne broukat svojí unikátní melodii a u toho nám textem poví něco hluboce osobního. To je tak absurdní dokonalý detail, že je to prostě úžasné. Kolik to navíc muselo dát práce. Svět je plný rozličných a roztomilých postaviček. Navíc je příběh dosti temný a bohužel, spousta z nich dojde ne úplně šťastnému konci. Více o příběhu už neřeknu.

Hudba a melodie je velkou součástí této hry. V rámci příběhu se vše pomocí ní posouvá. A kolikrát je to husí kůží plný zážitek. Soundtrack je také dechberoucí, každá oblast má svou hudbu, a každý důležitý moment též. Bellhart, Red Maiden, Choral Chambers, High Halls, Last Dive, to je jenom krátký výpich melodií. Moje nejvíc oblíbené jsou Choral Cahmbers a High Halls. S hudbou je úzce spojen i art design. Ten je naprosto dokonalý, stejně jako v prvním díle. Svět je plný jemných detailů, vše se hýbe, dýchá a žije. Animace postaviček a tvorů je také krásně detailní. Samotný design všeho živého a neživého je naprosto unikátní. 

Baldur's Gate 3 (PC)

Metacritic

U tak obrovského RPG jsem prostě musel počkat na fanouškovskou češtinu. Abych si dokázal hru pořádně užít. Proto jsem se do ní pustil až po skoro 1,5 roce. Česká komunita totiž dostala dárek k Vánocům roku 2024. Hra má přes 7 500 tisíce normo stran textu co bylo nutné přeložit. Jenom v prvním aktu je podle volby postavy možnost 2 milionů různých kombinací rozhodnutí, které vám nějakým způsobem ovlivní psaný text. Obrovská hra pro překlad.

Vydržet si takhle velký kus od vydání má ještě jednu další velkou výhodu. Hra, za tu dobu, obsahuje už 7 velkých rozšiřujících a opravných patchů, takže moje výprava by měla být co možná v nejlepším možném technickém a vyladěném stavu (zpětné čtení recenzí a sledování videí na Youtube ukazují mnoho různých situací, které byly v pozdějších částech upraveny, kam všude bylo ještě co přidáno, aby zážitek byl co možná nejplynulejší).

Herní studio Larian mám velmi rád, a jejich předchozí hry Divinity: Original Sin 1 a 2 jsem si nesmírně užil (BG3 je mechanicky velmi podobný). Hlavně se mi líbí i jejich přístup ke komunitě, kdy nemají problém zakomponovat fanouškovské překlady přímo do jejich hry, nebo zdarma upgradovat jejich hru do „vyladěnější podoby“ (Enhanced editions). Samozřejmě dělají také mnoho chyb, ale je to právě o tom, jak se k nim postaví. Při vydání jsem často zaslechl, že třetí akt bývá obsahově slabší než první akt nebo že je tam mnoho bugů. U takhle velké hry, plné kombinací se tomu fakt vyhnout nejde. Ale bohužel u nich platí to, že prostě první akt a druhý, jsou mnohem vyladěnější, v porovnání se třetím.

Svět Dungeons & Dragons, na kterém je celý herní princip postaven znám, ale nejsem v něm nijak kovaný. Hrál jsem kdysi jednu výpravu s přáteli, viděl několik seriálů a filmů, kde postavy hráli právě DnD (Dungeons & Dragons: Honor Among Thieves , Stranger Things, TBBT atd). Božstva, postavy a svět o tom mám opravdu jenom povrchové znalosti a co se týče pravidel soubojů, tak jsem také velký začátečník. Ale pro hru to není tak podstatné. Co se týče boje, tak se člověk po chvilce čtení dokáže zorientovat a zbytek si nějak musí osahat. Hra na normální obtížnost jde na hráče v normálním tempu a nezažil jsem nějaký velký obtížnostní skok. Do fungování světa ale Larian přidává svůj styl řešení problémů, který fanouškům série Divinity je moc dobře známý. Využívání prostředí, možnost skákat, strčit protivníka, svitky, lektvary a spousta různých předmětů, kterým brání jenom vaše kreativita. Důkazem může být mnoho situacích co člověk sám zažil, anebo desítky hodin absurdních kombinací, jak věci vyřešit, na Youtube. Nalákat někam nepřítele a pak mu zničit půdu pod nohama, otrávit jim pití při oslavě, přesvědčit je že bojovat s vámi nemá smysl atd. 

Arcane: League of Legends - Season 2

IMDb, ČSFD

Vyplatilo se čekat 3 roky na zakončení jednoho velkého herně animovaného překvapení?

Vezmeme si dopředu asi ty hlavní jistoty. Animačně je to naprostá třída. Rozpočet 250M (S1+S2) dolarů tam opravdu jde vidět. Díky bohu, což mě zajímalo asi nejvíce, tak kinematografie zůstala na stejné úrovni (takže výborná) jako v první sérii. Střih, kompozice obrazu, nechávání scén dýchat a všechny tyto drobné nuance, které oddělují výborné filmy/seriály od dobrých. Spousta scén by se mohla čistě pozastavit a bylo by to samo o sobě umělecké dílo. Tohle vše možná, aspoň pro mě, vnáší je drobné negativum, nebo výtku. Kolikrát už ty scény byly tvořené jenom pro tenhle umělecký záměr. Neměli opodstatnění v příběhu, nepřidávaly nic, co by mělo smysl, kromě toho – wow, pěkný „obrázek“. Také tam bylo na můj vkus už hodně „zpomalovaček“, nebyla snad scéna, kde bychom se toho nedočkali několikrát. Byly parádní, ale když už jich bylo hodně, tak narušovaly dynamiku bojové sekvence a celkové scény. První série (pokud si to dobře pamatuji), jich tolik neměla.

Hudební a zvukový design byl zase prvotřídní. Velmi mistrně se doplňoval s obrazem a volba hudby byla také výborná. Nejlepší to bylo asi v „prostředním“ finále, v závěru třetí epizody, Woodkid - “To Ashes and Blood”. Kde kombinace hudby, zvuků, animace a příběhu, dokázala vytvořit velmi silnou závěrečnou část. Výborný song doprovázel úvod druhé epizody, spolu s parádní představovačkou, Marcus King - “Sucker”.

Přes drobné hnípání, je v tomhle kvalita vidět na každém kroku, ty peníze, ať jich teda bylo fakt hodně, jdou všude vidět. Co příběh? 

Elden Ring (PC)

Metacritic

Hry od studia From Software sleduji, ale nikdy jsem je do teď nehrál. Důvodem je ona pověstná velká obtížnost a doběh k bossům. Technicky mi nevadí, že je boss těžký, ale nebaví mě hry, kdy je trestem za smrt opakování nějakého delšího předchozího úseku. Kdy mě smrt vyjde na znovu hraní 5-10 minutového části, abych se k bossovi vůbec znovu dostal (kde následně hned zase umřu a vše se opakuje).

Proto jsem s nadšením četl zprávy, že Elden Ring je jedna z nejpřístupnějších her tohohle studia. A hned teď na začátku to musím napsat, je to pravda. Je to pravda ve dvou velkých bodech. V první řadě je celý svět plný checkpointů (místa přízně), které jsou rozmístěné tak, aby doběh k bossovi byl skoro okamžitý. Navíc u bossů, kteří jsou ve vlastní aréně, tak je tu nově i automatický checkpoint v podobě sochy Mariky. Když pak zemřete tak vám hra dá možnost, kde se chcete oživit (důvodem je, že ne vždy si může hráč místo přízně aktivovat před střetem). Nikdy se mi nestalo, že bych musel k bossovi nějak dlouho běžet, takže naprosto luxusní.

Druhá věc je obtížnost. Díky tomu, že se jedná o hru s otevřeným světem, tak kdykoliv, kdy narazíte na těžkého nepřítele nebo situaci, tak se prostě můžete sebrat a jít jinam a do oblasti se vrátit až budete silnější a zkušenější. Svět je navíc poskládán různorodě, takže narážíte na výkyvy v obtížnosti celou dobu a hra je na tom i takhle postavena. Běžně se vám může stát, že v lehké lokaci narazíte na jeskyni nebo hrobku, kde vám její obsah roztrhne úsměv. 

One Piece

IMDb, ČSFD

V první řadě tenhle seriál fakt není 10/10 jak divoké zástupy fanoušků hodnotí na databázových serverech. Tyhle skupiny lidí by si měli začít trošku sahat do svědomí a prostě hodnotit s rozumem. Naštěstí se také nejedná o katastrofu. Hrané adaptace Japonských komiksů (manga) mají bohužel ve zvyku takhle dopadávat.

Zkusím tu pojmout dva pohledy, pohled fanouška předlohy a pohled člověka, co o předloze nemá ani ponětí.

Lokality, lodě a celkový set design vypadají náramně. Jednotlivé lokace jsou pojaté vskutku kreativně a snaží se co možné nejblíže zachytit šílenost předlohy. Navíc do toho míchají i svůj vlastní styl. U všech postav je to už trošku horší. Některé jsou povedení, ale jiné zase křičí do světa absurdní karikaturou. Je pravda, že to má takhle většina těchto hraných adaptací. Nechávají se křiklavé nagelované vlasy, absurdní kostýmy a věci na postavách, které prostě na stránkách mangy působí v pohodě, ale v reálném světě už nikoliv. Tady si trošku ještě rejpnu do Netflixu, v barvě vlasů se u postav drží tvrdě předlohy (i když to vypadá někdy fakt příšerně) ale udělat z bělocha černocha nemají žádný problém. Nojiko mě bolela asi ze všech těchto změn nejvíc, hned druhý Lucky ze Shanksovi posádky (Yassop a Usopp mi tolik nevadili i když ta změna je tam také). No jsem zvědav, jak si autoři poradí s budoucími postavami, protože autor svou kreativitu v dalších letech točí na maximum a přitom žádné maximum snad ani nemá.

Hlavní posádka herců se povedla, až na Usoppa. S touhle postavou je docela i výzva v předloze, ale zde je herec velmi nesympatický, nemá tam skoro žádné zajímavé pasáže a ani mu nějak nefunguje chemie s posádkou. Za to Luffy, Nami a Zoro si velmi dobře sedli. Chemie jim funguje velmi silně, jejich dialogy byly fajn, jejich pošťuchování a vývoj také. Navíc i Sanji se tváří, že k nim dobře sedne. Jen ten Usopp je totálně mimo. Hned bych ho vyměnil. Nebo minimálně mu přepsal půlku scén.

Další bolestná věc byly dětští herci. Každá z postav má svůj náhled do minulosti a ani jedno dítě neumí hrát (dobře, možná trošku Zoro). To byly tak hloupé scény, prkenné scény, prostě hrozné. Kolikrát by stačilo ty scény jenom pozměnit, nebo trošku jinak poskládat, ale prostě to, jak to teď je, tak je to skoro vždy hrozné. Usopp jako dítě je fakt příšerný herec. Tak mají aspoň jistou věc společnou, dospělí a dětský herec.

Souboje jsou také takové dost kolísající. Když se pere Zoro nebo Sanji, tak až přes některá „lanové“ pohyby to působí energicky a je to plné nápadů. Bohužel když už bojuje Luffy, pomocí jeho natahovacího ovoce, tak to půlku času působí strašně divně. Vždycky Luffy napřáhne ruku, udělá úder, a pak zase ruku drží zpátky a čeká se na reakci záporáka. Neskutečně to kazí tempo. Přitom ve chvíli, kdy skáče, dělá přemety a jiné věci, tak to funguje.

Celkově ale ze seriálu vyzařuje jistá pohoda a dobrodružství. Hudba, výprava, není to zlé. Většinu času to ani tolik nebolí, a myslím si že pro neznalého člověka předlohy, pokud dokáže zvládnout šílenost příběhu, tak to může být zajímavý dobrodružný oddych.

Teď pohled fanouška předlohy. Do čtvrté epizody změny byly docela v pořádku. Naprosto chápu, že nedostanu kopii, to ani nejde, ale ve druhé polovině se změny začnou více a více na sebe nabalovat a dostáváme úplně odlišný produkt.

Bolelo to u příběhu Nami, ten je vystavěn jiným způsobem, sice ne tak jinak odlišným, ale o to bolestivějším. Celá její oběť je tu za mě udupána do země. Co mě ale ještě více bolelo, je chování Luffyho. Celý jeho charakter v předloze je totiž postaven na tom, že nikdy nezaváhá, že nikdy nelituje svých činů, že dokáže vidět srdcem, a ne tím co mu ostatní řeknou. Jenže od Baratie o sobě pochybuje, tváří se ztraceně, hledá, jaké je to být kapitánem apod. To není Luffy. Taky mi vadilo, že po každé ráně se zvedá, jako by ho trefil náklaďák.

Změnu v podobě mariňáka Garpa jsem z počátku považoval za odvážný tah, který mi tolik nevadil, ale s přibývajícími díly to proste působilo špatně. S tím, co jako fanoušek vím, a vím, jak byl příběh těchto prvních kapitol vyprávěn, tak to tam prostě nemá co dělat.

Souhrnně si myslím, že pokud nejste fanoušek a přistoupíte na hru, co vám tvůrci předloží, tak z toho bude pěkná 7/10 a autoři se nemusí stydět. Pro mě, jako fanouška, jsou změny v příběhu a jeho struktuře tak moc velké, že prostě v seriálu vidím jenom takové skořápky toho, co to v originále bylo a tady to bohužel není. Jak jsem říkal, změny dokážu pochopit, ale některé změny byly za mě až moc příběh rozbíjející. Rozhodně se jedná o nejpovedenější manga adaptaci do hrané podoby. Jen ty některé změny nechápu, plus samozřejmě negativa, co jsem popsal výše. 6/10. České titulky byly taky dost mimo, vůči anglickému originálu.

 

Youtube - Trailer          Hodnocení: 6/10

Elemental (Mezi živly)

IMDb, ČSFD

Pixarovka“, Pixar je mrtvý. Já dovolím ale nesouhlasit. Rozhodně se nejedná o žádnou průměrnou „Pixarovku“. Není to samozřejmě totální pecka, 10/10, nic takového. Byl to ale film, co měl v sobě jistý element, prvek.

Vizuálně je to nádherné, ale více bych chtěl tentokrát vyzdvihnout animaci. Hlavní postava ohně je prostě překrásně hravě animovaná. Pohyby, emoce, vyzařování energie skrz animaci je tu výborné. To samé můžu říct o vodě. Kdykoliv kdy pak tyto dva elementy fungují dohromady, tak si tvůrci hrají s odlesky, barvami a vším možným co je napadne. Velmi to doplňuje jeden z hlavních motivů filmu, a to je netypická láska dvou hlavních postav. Země a vzduch jsou tu silně na vedlejší koleji, tak nějak skoro ve všech aspektech.

Zábavné byly různé prvky, jak dané elementy můžou žít ve městě. Jaké používají vychytávky, co jedí, jak pracují atd. Úvod trošku působí „vykrádačkou“ jiného Disney animovaného snímku, Zootopia.

S tím je spojené asi jedno velké negativum, co film má. Prvních třicet minut se film strašně hledá. Přijde vám, že už jste to někde viděli, postavy velmi rychle prozradí svoje niterní traumata, anebo rychle vyznají své pocity. Ač je tam pár zajímavých momentů, tak hlavní momenty v této části působí uspěchaně, trhaně, prostě jako by tomu něco chybělo. Jakmile ale přejde jistý moment, tak se film konečně ustálí, najde svůj prvek, svůj element a na tom vás pak odveze až do konce.

Až na pár drobností z úvodu, tak mi chování hlavních postav nijak nevadilo, velmi zajímavě se doplňovaly a věřil jsem jejich společné chemii. Druhá hlavní myšlenka, hledání snu, byla taky taktně zakomponována do příběhu. Samozřejmě se jedná o ty klasické hlavní základy, které jsou takový evergreen, ale jde hlavně o tom, jak je to podané.

Posledních velkým aspektem je i hudba. Krásné zajímavé melodie. Velmi silně doplňují atmosféru. Jeden z momentů pro mě velmi silně kopíroval slavný vesmírný tanec z Pixar filmu WALL·E.

Od filmu jsem nic neočekával a díky tomu jsem byl mile překvapen. Jeden z posledních momentů ve mě vyvolal lavinu slz. Nebýt té slabší první třetiny, tak by známka byla mnohem vyšší.

Tuším, že se na internetu řešilo zase to, že se ve filmu ukáže něco z LGBT komunity. No je to tam, ale proběhlo to asi takhle, ehm: „To je moje sestra, a to je její přítelkyně.“ Nic jiného jsem si nevšiml a tohle fakt za zboření a bojkot filmu fakt nestojí. Každý element jako takový si bere jisté nuance a podobnosti z různých národů z reálného světa, a to mi už nějak tuplem nepřijde jako nějaký důvod k odporu.

Dejte tomu šanci. To vlažné přijetí si film rozhodně nezasloužil. 

 

Youtube - Trailer          Hodnocení: 8/10

The Last of Us Part II

Metacritic

Ha, konečně. Konečně přišel pro mě čas na pokračování jednoho z klenotů konzole Playstation (ehm teď už to úplně tak neplatí) a i velice kontroverzí druhý díl ze série The Last of Us.

Začnu s tím, s čím za mě asi nikdo neměl problém. Hra vypadá nádherně. 3D modely postav, jejich mimika, animace, dabing, všechno je tu prvotřídní. To samé můžu napsat o prostředí, místa, po kterých se budeme při hře pohybovat mají svojí post-apokalyptickou krásu a autoři se snažili tvořit velmi úchvatně zvrácené monumenty zničené civilizace. Hlavní roli zde totiž hraje město Seattle a jeho okolí.

Hratelnost čerpá na silných základech z prvního dílu. Pocit akce, pohybu, surovosti soubojů. Velice se mi líbila průzkumová hratelnost. Hru jsem dohrál za cca 22 hodin a pořád mě bavilo prozkoumávat rozbořené domy a všemožná zákoutí abych nalezl nějakou munici nebo zásoby. Obtížnost byla nastavena velmi slušně a nikdy jsem neměl dostatek munice, aby se ze mě stal John Rambo. Díky tomu jsem zažil pár velmi atmosférických setkání, když přede mnou byla nutnost projít kompletně plný mrakodrap monster a já měl jenom tři náboje. Výborné.

Hudba a celkové ozvučení patří taky mezi kvality. Souhrnně prostě svět, vizuální podoba, atmosféra, hratelnost je tu za plný počet.

Co se ale šíleně nepovedlo a nutilo mě to kroutit očima tak, že jsem si málem vyleštil oči do běla, byl příběh. Panebože, jak ten byl hloupoučký. Přitom jeho hlavní myšlenka a kostra na papíře musela znít zajímavě. Jenže pak se na to někdo pokusil naroubovat motivace postav a jejich rozhodnutí. Jenže se mu to vůbec nepovedlo a celé to pak tím za mě pohřbil. Navíc v rámci velkého překvapení pro hratelnost se příběh celý převrátí, jenže nikdo nějak nebere ohledy na hráče v tom, že tohle fakt nikoho v ten moment naprosto nezajímá. A hra nám začne nutit svojí vlastní perspektivu a je jí úplně jedno jestli to dává smysl nebo ne.

Final Fantasy XVI

Metacritic

Jsem „velký“ fanoušek série Final Fantasy. Život se mi „změnil“ po hraní pro mě prvního dílu Final Fatansy VIII. Ještě do dnes si pamatuji, jak jsem demo 8 dílu hrál pořád dokola a pak si běžel do obchodu koupit originální plnou verzi. I po 23 letech onu edici pořád mám a jsem na ni hrdý (obsahuje 5CD). Následně kvůli nedostupnosti konzole Playstation jsem hrál další díly až později v různých edicích (XIII, XIII-2, X, XV). Nejnovější díl série XVI mě svými ukázkami velmi zaujal, a proto jsem se do něj pustil v den vydání.

Začnu pozitivy. Hlavní příběh je drsný a syrový. Není nouze o krev, sprostá slova, lehce lechtivé scény. Samotná podstata hlavní linky se točí kolem diskriminace a otroctví (mimo jiné). Celý svět je velmi propracovaný a připomíná středověkou Evropu. Je plný několika velkých národů, každý z nich bojuje o své místo na tomto světě. Do toho tu máme magii, prastarou hrozbu, obří magické bytosti a spoustu dalšího. Tohle vše tvoří zajímavý mix, který je plný desítky postav a vedlejších charakterů. Je jich tolik, že vám dokonce hra v jeden okamžik zpřístupní nástroj, přes který můžete sledovat všechna propojení a události co se ve světě přihodili. Kolikrát jsem si musel hru „zapauzovat“ a přečíst si velmi dobře psané informační bločky (informace jsou v nich tvořeny tak, jak je hráč zažívá, takže vás vedou pouze aktuálními událostmi), abych pochopil co se děje.

Hra je vizuálně nádherná, i když spousta prostředí působí šedě a sterilně. Není to úplně chyba hry, ale zvolená vizualizace světa. Hrady z dálky jsou překrásné, členité s nádechem fantasy, ale z blízka jsou to „jen“ šedé kameny. V tomhle směru chválím držení se reality, ale potom několik hodin běháte v šedých koridorech a je to nic moc. Je to taková dvousečná zbraň. 

Suzume no Tojimari (Suzume)

Myanimelist, IMDb

Další velký počin režiséra Makoto Shinkai, můžete ho znát z filmů jako Tenki no Ko (Weathering with You), Kimi no Na wa.  (Your Name.), nebo Kotonoha no Niwa (The Garden of Words). Takže se od jeho dalšího filmu čeká samozřejmě další hit. U mě osobně autor nezklamal. Nejednalo se o naprostou dokonalost, ale i tak, to byl velmi povedený zážitek.

Film vypadá nádherně, to se ale tak nějak dalo čekat, i když je za tím samozřejmě obrovské množství práce, ale takový je holt autorům rukopis. Film má také velmi epický a nádherný soundtrack. Krásný ženský hlas, nebo použití chorálů. Také volba velmi unikátních hudebních nástrojů. Skladby jako Suzume feat. Toaka, anebo Sky Over Tokyo. Jsou prostě v té kombinace dokonalé.

Příběh se točí kolem dveří, dveří, které propojují náš svět a svět na druhé straně. Jakmile se dveře otevřou, tak jimi může do našeho světa uniknout bytost, která pak dokáže způsobit katastrofální zemětřesení. Sledujeme mladou dívku, která se nachomýtne k události, která ji změní život, anebo ho vlastně uzavře. Máme tu magii, božstva a vše k ideálnímu dobrodružství. Má to srdce, je to dojemné a hravé. Také se to zaobírá jednou velmi nedávnou katastrofou, co postihla Japonsko. Velmi silný příběh.

Každé akční scény, každý velký střet byl audiovizuální zážitek a neskutečně se na to dívalo a poslouchalo.

Film ve svém prostředku trošku zvolní a působí natahovaný, ale přitom je jenom 122 minut dlouhý. Trošku zvláštní paradox. Jedna událost ve finále mě trošku zamrzela (zvířátko a jeho vyřešení), ale jinak jsem s celkovým pojetím neměl žádný problém.

Velmi silný zážitek a nebýt toho pomalejšího prostředku tak bych dal i lepší hodnocení. Pro milovníky animovaných Japonských filmů povinnost (pokud vám samozřejmě styl autora nevadí). Normálně bych asi dal 8/10, ale ta hudba to za mě vytáhla o bod výš.

 

Youtube - Trailer          Hodnocení: 9/10

Spider-Man: Across the Spider-Verse (Spider-Man: Napříč paralelními světy)

IMDb, ČSFD

Střílím jasnou desítku. Ano, hned takhle natvrdo na začátku. Stejně jako se s tím nový díl animovaného Spider-mana nesere, tak nebudu ani já.

Pokud se vám líbil první díl, tak se vám „krutopřísně“ bude líbit i díl druhý. Tam, kde jste z prvního dílu byly trošku, nesví, že v popředí byl takový ten až moc šílený humor (Spider Pig apod), tak buďte v klidu, vše tam samozřejmě pořád je, ale tenhle typ humoru se přesunul více do pozadí. Hlavní housle, bubny, totiž zaobírá hlavní dvojice Miles a Gwen. Spolu se šíleným humorem.

Jak už píšu, nový Spider-man je samozřejmě plný humoru, narážek, situační komedie, šílených pavoučích kombinací, ale v jádru je to setsakramentsky silný a dospělí příběh. Příběh o dospívání, příběh o rodičích a jejich dětech. Excelentní vývoj hlavních postav, spolu s jejich rodiči. Zkoumání toho, co je dospívání. Film velmi dobře rozumí svému tempu, tam kde potřebuje zvolnit a nechat postavy dýchat a mluvit tak to udělá. Nejen skrz strašně přirozené a uvolněné dialogy, ale i přes neskutečně úžasnou vizualizaci obrazu. O art stránce filmu se ještě rozepíšu, ale ve chvíli, kdy postavy prožívají emoce, tak nejen že je skrz parádní dabing slyšíte, ale vy je ještě dokonce vidíte. Příběh je fakt silný a hodně krát mi slzeli oči.

Art, vizuál filmu je prostě dechberoucí jízda. Každý záběr, každá akce, každá emoční scéna, všechno kombinuje vše různé techniky animace proto, aby divák dostal co možná nejunikátnější zážitek. Tam kde se máme cítit uvolněně, tam kde máme cítit hrůzu a teror. Všechno to prostě „teče“ z plátna. Hudba stojí hned za vizuálem. Parádní soundtrack, parádní „ticho“ kde má být, nic nikdy nerušilo a přesně to tam padlo.

Akce je divoká, to určitě někomu může vadit. Určitě (pokud vám nebude vadit český dabing) tak je lepší vidět film bez titulků, přeci jen jsem někdy fakt nestíhal číst. Akce je plná nápadů, má svoje tempo, svůj styl. Jede naprosté bomby.

Ještě možná jedno menší negativum je to, že film je prostě – pokračování příště. Za to ale rozhodně bodíky strhávat nebudu, jen to bude těžké vydržet do finále, za jeden rok? Možná? Prosím. Hned bych si to dal znovu. V Doulby Atmos to byla parádička.

 

Youtube - Trailer          Hodnocení: 10/10